Jméno Tiziana Vecellia, krátce zvaného Tizian, se stalo synonymem pro život nadaného, pracovitého a veskrze úspěšného malíře, navíc takového, který patřil už za svého života k uznávaným a velikým umělcům a ovlivnil tvářnost renesanční malby i následujících stylů, jak se ukázalo především po jeho smrti.
Tak ho vykresluje ve svém barvitém životopisném románu i David Weiss. Jako muže, kterého netrápily existenční potíže, který si mohl vybírat práci a volil často tu méně prestižní před skrytými formami vazalství - nepřijal lákavě znějící nabídku papežské stolice na místo dvorního malíře a zůstal věrný Benátské republice, kde započal a odkud se šířil jeho věhlas. Díky němu jej nakonec přijal i Řím za čestného občana, ale Tizian se po triumfálním přijetí vrátil zase domů.
Umělec, kterému byly otevřeny panovnické dvory celé Evropy a po jehož portrétech prahly korunované hlavy i šlechta, muž zcestovalý a provázaný přátelstvím s nejvýznamnějšími evropskými osobnostmi, malíř, který reprezentuje tak zajímavé dějinné období, jakým byla renesance, to je ideální objekt pro životopisný román. Když k němu navíc přistoupí autor v tomto oboru tak zkušený jako David Weiss, lze očekávat hluboký zážitek, znásobený značnou poznávací hodnotou díla. Weiss vychází jak z dobových pramenů (Vassari, Aretino), tak i z moderních prací. Protože dlouhý Tizianův život je na několika místech, zejména v raných letech, zamlžený faktografickými nejistotami (rokem narození počínaje), pomáhá si i pro žánr přípustným poměrem fikce a vlastní fabulace. A jako by autor vystihl největší Tizianův přínos pro vývoj malířství, jímž je jeho zacházení s barvou a světlem, je i jeho román díky atraktivnímu dějovému pozadí a historickému zasazení barvitý a detailně vystínovaný.